Sem budu psát tajemné příběhy a budu ráda když nějáké přidáte...Příběhy budu psát v původní podobě( nejsou to mé zážitky!!).  

Půlnoční návštěva

Bylo to v době, kdy se mi v životě nevedlo. Věšinu času jsem byla v depresi, protože mi připadalo, že nevidím cestu ze tmy. Nedařilo se mi najít práci, neměla jsem peníze, a dokonce ani přítele. Proto jsem se rozhodla, zkusit příjít na jiné myšlenky, na chalupě mých rodičů. Je u Chebu, v lese, opuštěná. Jiný by se tam třeba sám bál, ale já jsem tam byla zvyklá odmalička. Občas jsem se dívala na televizi, občas si četla nebo šla do lesa. Když jsem tam byla čtvrtý den, nemohla jsem večer usnout. Televize už byla vypnutá a já v posteli. Najednou slyším klepání na dveře. Myslela jsem, že se mi to zdálo, ale za chvíli zas. Vstala jsem a přes dveře zavolala: " Kdo je tam? " Odpověď zněla, že Marie, sousedka. Otevřela jsemasi něco potřebuje. Řekla, ať se nezlobím, ale že bydlí v chalupě kus dál do lesa a že se najednou sama bojí. Pozvala jsem ji dál, uvařila čaj a začaly jsme si povídat. Zjistila jsem, že s cizím člověkem můžu rozebrat své problémy otevřeněji než s rodiči nebo kamarádkami. Během tří hodin, kdy jsme si povídaly, jsem si ujasnila, co dělám špatně. nakonec jsem Marii uložila na gauč. Ráno byla pryč. Byla jsem překvapená, že bylo uklizené nádobí a gauč vypadal, jako by na něm nikdo nespal. Asi ráno spěchala, ale stihla uklidit, řekla jsem si a vydala se do vesnice pro chleba. Tam byli všichni v šoku - v  noci vyhořela chata v lese a v ní uhořela majitelka, nějáká Marie. Ukázali mi ji na fotkách z plesu. Moje noční návštěvnice! nerozumím tomu, co se stalo. Požár vzplál asi v osm večer a ona musela být mrtvá jen o chvíli později. Jak to že přišla? Odpověď neznám, ale řídím se podle rad, které mi tehdy dala, a moc se mi to osvědčuje. Díky Marie.

Trest nebo jen shoda náhod

Byli jsme tři sourozenci. Sestra si nechala napsat na své jméno maminčin dům jen tři týdny před její smrtí. Maminka měla v té době konečnou fázi leukemie, byla už hodně vysílenánemocí a souhlasila. Sestra od ní dostala dvě spořitelní knížky, ale ty během maminčina stonánívybrala a při dědickém řízeníje dala k dispozici pouze s minimálním vkladem jeden tisíc korun. Jednou v noci, krátce po maminčině smrti, se mi zdálo, že maminka přišla ke mně do ložnice celá v bílém, oslovila mě křestním jménem a řekla: "Takhle jsem to nechtěla." Úplně tentýž sen se zdál mému bratrovi! Co dodat? Snad jen, že sestra zemřela po sedmi letech, přesně na datum, kdy si nechala darovat dům.

Půlnoční přelud

Když jsem byla mladé děvče, dávala jsem si dostaveníčko s mládenci na malém hřbitůvku. Připadalo mi to tam romantické a hlavně skryté očím zvědavců. Měla jsem pro strach uděláno. Je pravda,že od jednoho večera po soumraku na hřbitov raději nechodím. Nešla bych ani kdyby byla branka dokořán. Tehdy jsem si smluvila schůzku s Jendou. Byl to hezký černovlasý oktávan z gymnázia, který se mě snažil vylákat na procházku už dlouho. Na rande jsem dorazila přesně. Už zdálky jsem přes postupující šero viděla Jendu, jak sedí na lavičce u jednoho z hrobů. přidala jsem do kroku, blížila jsem se k němu zezadu.Jasně jsem si uvědomoval, jak má pěknou štíhlou postavu, sněhobílou košili...Jen mě mátlo, proč tak zkroušeně sedí s tmavou hlavou v dlaních.už mě od něj dělilo jen pár kroků, když mě náhle někdo pevně popadl v pase. Vykřikla jsem leknutím, obrátila jsem se - a on to byl Jenda! Hrozně se mi smál. Podíval jsem se na lavičku , tam nikdo. Záhada! Přece by neznámý nemohl kolem nás nes¨lyšně proklouznout? Dlouho jsem se tomu hřbitůvku vyhýbal, ale ta postava mi nešla z hlavy. Vypravila jsem se tam s kamarádkou raději ve slunečné odpoledne. Vzal jsem sebou svíčku, sama jsem nevěděla proč. Když jsme stanuli u hrobu, kde bzla ta lavička, krve by se ve mně nedořezal. Na náhrobku bylo vytesáno jméno František (příjmení nebudu udávat). Zemřel ve 22 letech při železničním neštěstí. Z fotky na mě hleděl krásný černovlasý mládenec v bílé košili...