Edita šla lesem s Alanem po boku. Mezi stíny stromů se pomalu začaly vkrádat paprsky slunce, které pomalu stopalo po obloze. Všude bylo ticho až na občasné zapraskání větví, když na ně Edita stoupla. Hlavu měla sklopenou, vůbec se nedívala kolem sebe jenom pevně svírala Alanův obojek. Byla moc ráda, že je s ní. Byla úplně potopená ve svých myšlenkách. Nevěděla kolik je hodin, kde je, dokonce ani co dělá. Najednou se Alan zastavil, Ruka, kterou Edita svírala jeho obojek ji stáhla o krok dozadu vedle něho. Podívala se na něho, celou dobu šel vedle ní aniž by se pohnul, skoro něm nevěděla. Začal větřit. Najednou prudce vyrazil a rozběhl se k hromadě listí. Edita stála na místě a upírala na něj svůj nechápavý pohled. Alan začal rozhrabovat listí. Najednou přestal a vrhl na ni svůj pohled. Když se ani nehnula, začal štěkat. Edita k němu pomalu šla. " Co to tam máš?? " Alan znovu zaštěkal. Edita se blížila a pokoušela se rozeznat tmavou věc obalenou listím. Už byla dva metry od Alana, když začala pomalu rozeznávat tvar té věci, napadla ji hrozná myšlenka. Zastavila se a v jejích očích se náhle objevila nevýslovná hrůza. Chtěla zavolat na Alana, aby šel k ní, ale hrůzou jen pootevřela pusu. Chtěla křičet, ale jako by se jí jazyk přilepil na patro, úplně jí vyschlo v puse. Chtěla se otočit a utéct, ale zmohla se jen na dva kroku vzad. Začal se pozadu vzdalovat od té hromady listí, Vůbec nevěděla, co má dělat. Najednou jí všechno nějak došlo. Rychle se otočila a slepě se rozběhla mezi stromy. Najednou jí něco popadlo za nohu. Padala k zemi. Všechno kolem se jí spilo do rozmazané šmouhy. Slyšela Alanův štěkot a v hlavě se jí ozývala směsice známých i neznámých hlasů, Začalo jí nesnesitělně šumět v hlavě. Myslela, že to nevydrží. Najednou se jí zatmělo před očima a ucítila náraz na zem. Pak už nic. Vůbec nic. Obrovské prázdno.

                                               Pokračování příště!!